Basic HTML Version
136
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
protože to, co uměla děvčata, nedokázal žádný automat – dílčí řešení přišlo s mechanizací, která řešila veškerou mani-
pulaci s polotovary s výjimkou kritického místa – ruční pohyb s čipem v okamžiku dosažení optimální smáčivosti páje-
ných součástek. Plná automatizace operace se podařila až použitím pájení v ochranné atmosféře a schopností progra-
movat pohyb pájecí jehlou, ale to bylo až po roce 1989. Ani tento pokrok se ale plně nevyrovnal kvalitě „manuální“
rožnovské technologie. Druhým kritickým místem technologie byla ochrana (pasivace) messa přechodu. Tato alchy-
mistická operace, jejíž funkce nebyla uspokojivě fyzikálně vysvětlena, ale fungovala, určovala stabilitu závěrného
napětí a dalších citlivých parametrů součástky. Bohužel její postup sváděl k usnadňování práce a nedodržení postu-
pu se nedalo plně prokázat, protože výsledek byl znám až na konci výrobního procesu. Před hermetizací pouzdra
(pouzdřením) se celý systém zakapával a následně tepelně vytvrzoval speciálně připraveným silikonovým kaučukem,
který byl také výsledkem alchymistických pokusů. Jako plnivo byl do silikonového kaučuku přidáván suřík (kysličník
olovnato-olovičitý), tehdy standardní, jedovatá přísada do antikorozních barev. I zde se stávalo, že se něco pokazilo
a chemie nefungovala, jak by měla, a nedařilo se najít příčinu. Rovněž tato operace byla citlivá na zručnost obsluhy
– silikonový kaučukměl konzistenci hustéhomedu, a bylo tedy na dovednosti obsluhy, jak nabrat skleněnou tyčinkou
správné množství kaučuku, zabalit systém tranzistoru a pak tyčinku utrhnout tak šikovně, aby lak nepotřísnil místo
budoucího svaru s krytem. Pouzdření, tedy hermetizace pouzdra se prováděla elektrosvárem na lisech japonské vý-
roby. Obsluha musela vložit patku do masivní měděné elektrody, nasadit kryt a přes vodicí kolíky nasadit druhou část
měděné elektrody a pak vložit mezi berany lisu. Po sešlápnutí ovladače byla sestava elektrod stlačena a při dosažení
požadovaného tlaku následoval automaticky elektrický impuls, který byl pečlivě nastaven tak, aby došlo k přivaření
krytu bez jeho vnější deformace. Děvčata, která obsluhovala lisy, díky mohutným měděným elektrodám navzpírala za
směnu asi 2,5 tuny! V 80. letech byla i tato operace nahrazena automatemVitessa z produkce SRN.
Následovala finální galvanická úprava pouzdra, pokrytí vývodů pájecí slitinou, závěrečné testování a dělení podle
elektrických parametrů do skupin typů.
Přidělený směnový mistr byl rozvedený, mentalitou spíše starý mládenec, neskutečný flegmatik. Jako jeden příklad
jeho přístupu k životu vůbec: po jakémsi flámu nedojel domů do Zašové (rozuměj na kole!), a tak se rozhodl přespat
u svého otce v paneláku. Ten ovšem nebyl nadšený a dál než do kuchyně ho nepustil. A tak náš milý Honza usnul
vsedě opřen o topení. Léčení popálenin si vyžádalo tři týdny nemocenské a popravdě jsem se děsil, kdy se vrátí do
práce. Jindy se mu cestou v noci na kole z hospody podařilo zajet do mřížky kanálu a v Olomouci mu pak měsíc drá-
tovali fasádu.
Z hlediska faktického řízení chodu dílny existovala v zásadě jen dvě pravidla – splnit plán objemu výroby a pokud
možno i sortiment. Dodržovat využívání pracovní doby, zabránit shlukování lidí u píchaček na konci pracovní směny,
dodržovat přestávky na jídlo – nebo i jiné úkoly, podle mentality nadřízeného. Počty zaměstnanců a zařízení se odvíjely
od normativů (které ovšem zdatný mistr dokázal ve spolupráci s normovačem přizpůsobit svým představám), a tak
řízení spočívalo ve zvládnutí logistiky dílny, tedy jak odhadnout, kde je lépe nechat věcem volný průběh, jak postrko-
vat nesamostatné jedince a omezit vliv méně zdatných, či dokonce vyčůránků, kteří s odvoláním na problémy s mate-
riálem, polotovary apod. dokázali vytvořit plejádu „objektivních příčin“, proč to či ono nejde. Normativy měly obecně
dvoustrannou kontrolu – normovači se snažili odstraňovat z norem ztrátové časy a obsluhy, někdy i s mistry, se je
naopak snažily „objektivizovat“. Snahu o zpevnění norem, tedy jakési zvýšení produktivity práce, často torpédovali
sami vedoucí pracovníci, protože za zpevnění norem nebylo pro dělníky nic nebo jen velice málo, a tak motivace byla
odpovídající, dělat tzv. navíc oproti předchozímu stavu a zadarmo, to těžko někoho přesvědčíte. Mistr musel zvládat
nálady na dílně, protože v době ručních zařízení stačila špatná nálada, pocit nějaké nespravedlnosti a například ma-
šinku na sváření ultrazvukem pak nenastavil rozhněvané dámě ani ten nejlepší seřizovač. I když v pozdějších letech
byla snaha něco z úspory norem přidat do mezd, převládala obava, že by si někdo mohl moc vydělat, a tak zúčastněné
strany udržovaly dobyté pozice. Druhým pravidlem bylo uspokojit ideologické libido vedoucího či stranické organi-
zace, podle toho, kdo na kterém provozu více dusil. Statistiky „výsledků“ brigád socialistické práce, zlepšovací návrhy,
brigády na sázení stromků na lesních brigádách apod. mohly mít a také měly váhu při občasných úpravách platů, tedy
u THP (technicko-hospodářský pracovník – mistr, vedoucí dílny, technolog, administrativní pracovník). Kromě„popi-
sové“ náplně mistrů bylo nutno udržovat v přiměřené míře i úroveň mezilidských vztahů. Všechny svátky, narozeniny
svatby či jiné záminky znamenaly porušení zákazu nošení alkoholu do zaměstnání. Pravdou je, že do stavu opilosti
dospěli někteří jedinci jen zcela výjimečně, ale v odpoledních či nočních směnách byl výskyt takových případů přece
jen četnější. Na pracovištích se pak často objevoval rychlý rozvoj osobních vztahů, zejména osob opačného pohlaví.
Vzpírat se zvyklosti přípitku k osobním výročím bylo velmi nepopulární, abstinence byla považována za téměř charak-
terovou vadu.