Basic HTML Version
135
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
vedoucí úlohy strany. Dalo se tomu ovšem uniknout, ale nebylo to úplně jednoduché – stačilo odejít pracovat alespoň
na jiný provoz, lépe do jiné továrny či města.
Bohužel mnoho lidí lpělo na své práci a obtížně si představovali změnu zaměstnání a vůbec budování nové existence
v podmínkách reálného socialismu. Získání bytu v jinémmístě – pokud se nejednalo o nějakou náborovou oblast, ne-
bylo vůbec jednoduché a v případě nutnosti přemístit rodinu téměř neproveditelné – tedy bez podstatné újmy na
životních podmínkách celé rodiny. Dost šikovných lidí takto odešlo do budované jaderné elektrárny Dukovany.
Přestože byl nový objekt M8 budován pro polovodiče, tak většina výrobních prostor byla (s výjimkou výroby čipů) bez
klimatizace a o opravdu čistých prostorách – ve světě, ve výrobě polovodičů tou dobou už standard – se nám mohlo
jenom zdát. Světlíky jako ve strojírenské fabrice v 8 metrů vysokém stropě umožňovaly nejen zatékání vody při silněj-
ších deštích, ale také průlet ptactva a v letních měsících také komárů a jiné havěti. Montáže byly považovány za čisté
prostory, kde bylo nutno dodržovat „vakuovou hygienu“. Tyto pojmy se zavedly v období výroby elektronek a praco-
viště byla skutečně docela čistá, tedy viděno očima běžné strojírenské fabriky. Zaměstnanci měli přidělenou tovární
obuv barvy bílé a také bílé pláště. V šatnách se odkládal „nečistý“ civilní oděv a na pracoviště se vstupovalo v erárním
oděvu. Polorozepnutépláště vypadalypůvabně zejménana ženské části osazenstva. Uspořádání pohybu zaměstnanců
bylo ale poněkud nedomyšlené, protože se křížily cesty lidí příchozích zvně objektu s těmi již v čistém převlečení. Tuto
terminologii nelze zaměňovat s postupně zaváděnou standardní terminologií, kdy čisté prostory byly již prostory
určité kategorie (obsah prachových částic na kubickou stopu) stanovené příslušnou normou, to nastalo v plném roz-
sahu až v letech osmdesátých.
Vstup do výrobní haly montáží v objektu M8 byl bez kliky, vybaven kuličkou, aby se ti, co odešli třeba na toaletu, mu-
seli ohlásit vedoucímu nebo technickému dozoru. Zavírací systém Brano dal vedoucí provozu nastavit tak, aby vždy
bezpečně zámek zaklapnul, a tak dveře mlátily jako divé. To bylo příčinou drobných sabotáží, aby systém byl věčně
v poruše. Na nočních směnách, kdy zavření dveří znělo jako výstřel z pušky, rušilo jak při práci, tak i spánku odváž-
ných přesčasových pracovníků. Pravidelné dohadování o funkčnosti zavíracího sytému a hlídání příchodů a odchodů
na pracoviště bylo častým tématem výrobních porad, zatímco skutečné problémy se mnohdy neřešily. To jen na do-
kreslení atmosféry doby.
Tuším, že v roce 1972 padlo rozhodnutí o rozšíření výroby čipů v objektu M8 a z toho vyplývající nutnosti přestěhování
montáží z objektu M8. Cílovým objektem byla určena budova A (dnes označená M3), první budova postavená v bu-
doucím areálu Tesla, která byla projektována pro textilní výrobu. Montážníci to nesli dosti nelibě, jednotlivá podlaží
mají nízkou světlou výšku, která znemožňuje vložení efektivní klimatizace. Mizerná klimatizace M8 byla nahrazena ot-
víráním oken a regulace letních teplot dokonce novým vynálezem – žaluziemi v oknech! Těsně před stěhovánímdošlo
v rámci provozu k dalšímorganizačním změnám. Montáž malovýkonových tranzistorů byla rozdělena na dvě dílny, za-
tímco výkonové tranzistory zůstaly dílnou jedinou. Malovýkonové tranzistory ovšemmohutně násobily výrobu, mon-
tovaly se stále více i do plastových pouzder a navíc byla dovezena z Rakouska relativně moderní a produktivní zařízení
ATLAS pro poloautomatické pájení a hranovou termokompresi – tedy opět nová technologie.
V té době jsem byl také jmenován vedoucím dílny právě výkonových tranzistorů, které co do počtu kusů měly výrazně
menší objem výroby, ale technologicky byly nepoměrně náročnější. Díky čistě rožnovské technologii se však výroba
podobala spíše mírně mechanizované manufaktuře a vliv lidského činitele na výsledný produkt byl významný. Byl
jsem nespokojen s nevyváženou organizací dílen a těžce jsem nesl skutečnost, že soudruh vedoucí provozu prefero-
val „své“ kapitalistické mašinky ATLAS a dění kolem nich. Výkonové tranzistory byly přece jen jakási specialita a tou
dobou ve státech RVHP nikdo podobné zatím nevyráběl. Technologie montáže výkonových tranzistorů byla mno-
hem složitější a citlivější než standardní technologie malovýkonových tranzistorů. Montážní technologie měla několik
kritických míst, kdy nedokonalost provedení jedné operace znamenala vadnou výslednou součástku nebo méně žá-
daný podtyp. Dosažená výkonová ztráta (tepelný odpor) budoucího tranzistoru byla podstatně závislá na dokonalém
připájení čipu tranzistoru na patku pouzdra. Pájení probíhalo ručně na vyhřívané podložce, kdy obsluha na zahřátou
patku postupně vkládala výsek pájky, kapku pájecí vody a nakonec čip. Základem úspěchu této technologie bylo
zvládnutí procesu napařování vrstvy CrNi (případně TiNi), která byla jedinečná, a pokud vím, neměla konkurenci. Ve
správný okamžik, kdy byla dosažena optimální smáčivost zúčastněných komponentů, obsluha pinzetou provedla,
„vibrační“ pohyb s čipem, který vytvořil dokonalý spoj bez lunkrů (lunkr – nežádoucí dutina ve vrstvě pájky) s minimál-
ním znečištěním zatím nechráněného messa přechodu pájecí vodou, a pak následovalo okamžité ponoření sestavy
do deionizované vody. Správné časování bylo sice popsáno v postupu, ale ve skutečnosti bylo plně závislé na zkuše-
nosti a citu obsluhy pro věc. Pokud je mi známo, tuto operaci se do roku 1989 nikdy nepodařilo plně automatizovat,