Basic HTML Version
113
Výbor lidové kontroly ČSSR
stála spoustu peněz i času, zdržela od práce spousty lidí a vnesla plno nepříjemností a stresů. Výsledkem byla absolut-
ní nula. Avšak něco přece, naše poučení, jak si dále počínat. Od té doby jsme přesně věděli, že je nutno mít na všechno
papír, rozpis, podání a že zůstane-li požadavek bez odezvy, je nutno doložit aspoň dvě urgence. Věcná stránka je jinak
naprosto lhostejná. Tak jsme se podle toho řídili všude tam, kde bylo možno očekávat další návštěvu VLK, a vyplati-
lo se nám to. Tahle ohromná kontrolní akce se stupidním předmětem, průběhem i koncem kontroly mne tehdy dost
otrávila, měl jsem i chuť se na všechno vykašlat a nechat ty pitomce, aby si rozvoj řídili sami. Jinak mne ti vlci namíchli
do té míry, že jsem před nimi ztratil dřívější strach, a to bylo také dobře.
Nedlouho poté se na koncern dostavil jediný kontrolor VLK s tím, že má kontrolovat stav technického rozvoje v oblasti
speciální výroby, tedy výroby pro vojenské účely. V téhle agendě jsme měli poměrně pořádek už proto, že byla pře-
vážně tajná a daly se čekat třeba kontroly orgánů StB. To ovšem vůbec neznamenalo, že by kontrola VLK nemohla nic
najít, kdyby chtěla. Jenže ten kontrolor byl naprosto neznalý v oboru, nerozuměl pojmům a vlastně ani nevěděl, co
kontroluje. Ve vyžádaných papírech listoval bezradně a zřejmě nemohl najít nějaké zjevné závady. A tak se pokusil si
tu práci usnadnit. Sepsal jakési závěrečné zjištění, ve kterémmi vytkl nějaké nedostatky, nevím už přesně jaké. Zřejmě
viděl v nestraníkovi, nadto už jednou pokousaném vlkem, vhodnou oběť. Jenže to si přišel na toho pravého. Já jsem
jeho závěry tvrdě odmítl a žádal jsem, aby sepsal, na základě jakých dokladů k nim došel. To samozřejmě nevěděl,
a tak začal povídat, že přece předchozí prověrka VLK mi nedostatky našla. A tak dobře vyškolen od vlka Mráze jsem
ho požádal o zadávací protokol jeho prověrky, na což jsemměl podle zákona právo s tím, že se chci přesvědčit, že má
uloženo navazovat na prověrku předchozí. No a tím ten vlk skončil. Najednou začal povídat, že tam přece něco napsat
musí, a tak jsem já sám vymyslel formulaci, která vyhovovala jemu i mně. Teď už ta prověrka byla úplným paskvilem.
Další prověrky VLK na vedení koncernu už šly nějak mimo mne, a tak jsem nic významnějšího s nimi neužil. Až ta po-
slední, ta zase stála za to.
To už v SSSR běžela naplno perestrojka a došlo se tak k poznání, že jakost jejich výrobků většinou nestojí za nic. Ta
perestrojka ale zase nebyla tak daleko a jako řešení se zavádělo administrativní opatření zvané státní přejímka. To se
prostě do podniků nastěhovali nezávislí kontroloři, kontrolovali výrobky připravené k expedici, a když jakost nevyho-
vovala, dále je nepustili. To je v podstatě zoufalý způsob, jak zabezpečit aspoň nějakou kvalitu bez ohledu na nákla-
dy. Je to něco takového, jako by se třeba vyráběla košťata a kontrola by na konci vyhazovala ta, která mají špatnou
násadu. Správným řešením by bylo dělat košťata výhradně s dobrými násadami a zabezpečit to technologickým pro-
cesem. Obecně platí, že jakost vykontrolovat nelze, a platí to zvláště v průmyslové velkovýrobě. Ta musí být zajištěna
úrovní technologického procesu. Proto je také moderní přístup k jakosti u předních světových firem zaměřen na pre-
ciznost technologie a moderní zkušebnictví, např. tzv. certifikace výrobků, vychází hlavně z kontroly technologie.
Tohle se v odborné veřejnosti samozřejmě vědělo. Vědělo se ovšem také, že úroveň technologie ve většině továren
tzv. sovětského bloku, aspoň těch na spotřební zboží, by seriózní prověrce nevyhověla. Šlo většinou o procesy udržo-
vané různými improvizacemi, náhražkami apod., neboť na žádoucí komplexní obnovu strojního parku vesměs nikde
nebylo. Takže sovětský přístup byl zase z toho hlediska asi jedinou možností, jak se aspoň o něco pokusit. V té době
ještě u nás v lecčem fungoval sovětský vzor, a tak se tenhle přístup halasně začal zavádět i u nás. Těmi kontrolory se
staly orgány VLK. Bylo jich ovšem na takové sousto dost málo, a tak se hned zahájil nábor dalších a kvalifikovaných
pracovníků do jejich řad. Bylo to v té době atraktivní, protože základní plat byl asi 6 tis. a to míval málokterý vedoucí
pracovník průmyslu. Bylo to údajně kvůli neúplatnosti. Našlo se ovšem dost lidí, hlavně takových těch zneuznaných
géniů, kteří téhle nabídky využili, i když věděli, že v okruhu svých dosavadních kolegů tím zrovna vážnosti nenabu-
dou. Ale šlo o ty peníze. A tak se dost rychle vytvořil rozsáhlý aparát VLK, kde občas byli i nějací specialisté, a vrhl se
na státní přejímky do průmyslu.
Tato kontrola se ovšem začala zabývat i spotřební elektronikou. Hlavně se zaměřila na barevné televizory v Tesle
Orava. Postupovalo se tak, že se vzala tzv. deklarovaná jakost přístroje uváděná v technické dokumentaci a porovná-
vala se s jakostí skutečnou, zjišťovanou měřením. Deklarovaná jakost naší spotřební elektroniky bývala příslovečně
dost vysoká, často vyšší než třeba u výrobků z Asie. Bylo to tím, že příslušné technické normy vytvářeli odborníci bez
jakékoliv vazby na ekonomiku a snažili se, aby výrobky byly technicky co nejdokonalejší, přičemž se nestarali, co to
třeba bude stát. Naše rádia byla např. technicky dokonalejší než řada zahraničních, i když jejich design, který vlastně
prodává nejvíce, za moc nestál. Deklarovaná jakost bývala tedy vysoká. Jinou věcí ovšem bylo, jak se tyhle deklarace
naplňovaly. Úspěšně se dalo hřešit na to, že jen málokdo je schopen uváděné parametry ověřit, a nakonec, při nedo-
statku zboží, musel být každý vlastně rád, že nějaký výrobek vůbec koupil. Takže nalézt skutečné odchylky mezi dekla-
rací a skutečností nemohl být veliký problém.