Basic HTML Version
99
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
ukázání pasu a ještě lépe za žvýkačku značky Pedro. Ten pak místo, třeba po chvilce čekání, zajistil. My jsme chodi-
li spíše do restaurantů kavkazského typu, poněvadž to bylo dost romantické a byl to jiný svět. Dávali jsme si šašlik,
který býval velice chutný. Ale experimentovat se moc nevyplácelo. Jednou si Tonda Ždych dal podle jídelníčku ljulja
kebab s tím, že chce vědět, co to je. Donesli mu takový bochánek čehosi s rýží. On do toho dloubal, snědl trochu rýže
a byl celý nesvůj. Potom povídá: „Kluci, to je snad pečené hovno, to tak strašně smrdí, to se nedá žrát.“ To byla mletá
masa, někde to jedli už hodně zaleželé a to pro evropské chutě jaksi není. Já jsem si zase jednou dal charto. To je jakási
hustá polévka ze skopového, ve které jsou ostré kosti, a musí se dávat moc pozor, aby se člověk nepořezal. Ale chuť
to mělo dobrou. Jinak byl s jídlem dost problém, poněvadž do restaurantu se už kvůli cenám dalo jít jen jednou. Na
rychlé stravování existovala ovšem zařízení pod jménem stolovaja. Jenže po vstupu do takového podniku nás ob-
vykle hlad rychle přešel, ty vůně tam, to prostě nešlo. Později jsme však objevili zařízení s názvem šašličnaja a to bylo
snad to nejlepší. V takové„šašlíkárně“ se dostal dobrý čerstvý šašlik s kusem chleba a k tomu sklenka gruzínského vína
cinandali a stálo to necelý rubl. Byly i jiné speciality, třeba pirohy, pelmeně, a to vše se prodávalo v samostatných
zařízeních velice lacino.
Někdy jsme měli třeba i půlden volno. To jsem navštěvoval různá moskevská muzea a pamětihodnosti. Rád jsem cho-
díval do Puškinova muzea, což je převážně obrazárna a jsou tam obrazy evropských uměleckých škol. Není to tak roz-
sáhlé jako třeba leningradská Ermitáž a dá se v klidu prohlížet bez větší únavy. Také tambyly pořádány různé tematické
výstavy. Viděl jsem zde třeba výstavu francouzských impresionistů z Paříže, výstavu Tutanchamona z Káhiry. To stály
osmistupové fronty zájemců od časného rána a vstup normálním způsobem nebyl možný. Ale byla na to metoda. Šlo
se východem a tam se řeklo milicionáři, že nám odpoledne letí letadlo domů a že bychom to ještě rádi viděli. Ukázali
jsme pas a on nás tam potom pustil i bez placení. Podobně se chodilo i do muzeí v Kremlu. Tam býval jinak vstup
na vstupenky na určitou hodinu, jako do divadla. Na pas se tam ale bylo možno dostat kdykoliv, oni inostrance dost
ctili. Moskva nakonec není vůbec škaredé město, jak se někdy říká. Rád jsem chodíval třeba na Cvetnoj bulvár, což je
ulice se stromy a lavičkami ještě z předrevolučních časů a kde byla taková oáza klidu. Nedaleko byla tržnice a to zase
byl orientální kolorit různých fousáčů z Asie, kteří prodávali nádhernou zeleninu třeba i v zimě, jenže za velké peníze.
Rád jsem se na to díval a koupil jsem si tak nejvýš velkou ředkvičku. Moskvané se jinak chovali vždy přátelsky a vůbec
třeba nevěděli, že jsme cizinci. Dávali se často do hovoru a z naší ruštiny ovšem hned poznali, že nejsme Rusové. A tak
se ptali: „I z kakoj vy respubliky?“ A hádali tak Litvu, Estonsko. Celkem vzato se mi tyhle cesty do Moskvy, kterých bylo
nepočítaně, dost líbily a docela rád na ně vzpomenu. Ale všechno má svůj konec. Jak jsem pak trochu postoupil ve
služební funkci, nemohl jsem se už těch akcí účastnit a o jaječnici jsem už jen slýchal.
Výsledky této mezinárodní spolupráce se ovšem mnoho nelišily od výsledků spolupráce s RVHP. Existovala fungující
byrokratická struktura, produkovaly se stohy protokolů, udělal se tu a tam i nějaký ten vzorek nějakého počítače, jenže
žádný dynamický pokrok se nekonal. Bylo zřejmé, že touhle cestou západní techniku nedoženeme. Jenže na Západě
se počítačová technika rozvíjela velice bouřlivě. Bylo to způsobeno průlomem v technologiích integrovaných obvodů
vysokého stupně integrace a polovodičových pamětí. Tohoto stavu a nesporného zaostávání sovětského bloku v této
technice si zase někdo vlivný povšiml a začal jednat. Vyhlásilo se, že jde o velice důležitý obor, který nelze nechat jen
tak v rukou techniků. Deklarovalo se, že se vlády zúčastněných států musí starat o žádoucí pokrok a věnovat mu po-
zornost i prostředky. A tak byla zřízena Mezivládní komise pro výpočetní techniku. Tam byl každý stát zastoupen pří-
slušným resortním ministrem. Vedení komise bylo na SSSR a předsedou byl ministr resortu elektronického průmyslu.
To již nefungoval stařičký pan profesor Šokin a ministrem se stal poměrně mladý Kolesnikov. V té době bylo i u nás
zřízeno samostatné ministerstvo elektrotechnického průmyslu, a členem komise byl tedy novopečený ministr Kubát.
Pro zabezpečování součástek byl u nás zřízen koncern Tesla Elektronické součástky v Rožnově a ten měl v činnosti
Mezivládní komise hrát důležitou úlohu.
Předsedovi komise, Kolesnikovovi, bylo velmi jasné, že počítače stojí a padají s moderními integrovanými obvody
a s pamětmi. Věděl, že nemá valnou cenu bavit se o řešení počítačů, nejsou-li tyhle klíčové součástky zajištěny. Věděl
také, že výroba moderních integrovaných obvodů je velice složitá a nákladná záležitost, že jsou potřeba speciální čisté
materiály, velmi specifická technologická zařízení. Nic z toho k dispozici nebylo, a tak to začal organizovat.
V rámci Mezivládní komise bylo zřízeno Byro pro elektronickou součástkovou základnu. Jednotlivé země měly být
vtomtoByruzastupoványnáměstkemministra, cožsvědčiloo jehodůležitosti. Byromělopaktři sekce, tj. sekcimateriálů,
sekci speciálních zařízení a sekci součástek. V těchto sekcích se měli účastnit vedoucí pracovníci z průmyslu s do-
statečnou pravomocí. Ustavení tohoto Byra, které se konalo v Moskvě, jsem se účastnil a tam jsem se seznámil s tím
Kolesnikovem. To už jsem byl ve funkci technického ředitele koncernu a do těchto vyšších sfér jsem byl zván. Bylo to