Basic HTML Version
98
Mezivládní komise pro výpočetní techniku
do papíru vlašský salát, aby měli něco na cestu, poněvadž nevěděli, že se poletí speciálem. No a v tom letadle to využili.
Hned po startu ty saláty rozbalili a předstírali, že je jim zle, že mají mořskou nemoc. Dali do toho veškeré divadelní
umění a ten vlašský salát také vypadá náležitě, když se předstírá zvracení. Dosáhli tak toho, že se většina těch paniček
pozvracela doopravdy. Jenže pak měli strach přerušit to předstírání, a tak přišli o podávané občerstvení a dohráli hru
až do konce. Ale nikdo toho nelitoval a ještě dlouho se tahle historka vyprávěla.
Partnerskou organizací téhle spolupráce byl Vědecko-výzkumný ústav výpočetní techniky v Moskvě. Jenže do toho-
to ústavu nás nikdy nevzali, tak daleko jejich důvěra ke spojencům nesahala. Jednání se konala v jakési bývalé dětské
školce kdesi na periferii Moskvy, která patřila tomu ústavu. Ráno nás vždy vozili autobusem, ve kterém seděly všechny
delegace. Byl-li přítomen nějaký vyšší šéf, vezli ho volhou. V té školce se podávaly i obědy a byla to normální závodní
strava, jaká tam byla v podnicích obvyklá. Nakonec nebyla nijak zlá. Vždy byla vydatná polévka, nějaká ta soljanka
mjasnaja sbornaja a pak kousek masa s bramborem nebo prosná kaše apod. Sympatické bývaly zeleninové saláty a sa-
láty z cibule, tedy z cibulových listů. Celý oběd stával kolem rublu, tedy nijak moc. Byl tam také bufet, ale jen na kávu
nebo čaj. Stávalo to jednotně 5 kopějek. Jednalo se vždy v několika sekcích. Po dvoře stávaly volhy a flákali se šoféři.
A bylo možno navštívit administrátora, kterému jsme říkali majordomo, a požádat ho o volhu do města. To bylo po-
třeba hlavně na zajištění zpáteční cesty. Mívali jsme sice letenku zpět, jenže se značkou RQ, což znamená, že sice za-
placeno je, místo však není zajištěno. Shánět to místo bývalo utrpení. Chodilo se na Aeroflot do hotelu Metropol nebo
na ČSA u našeho velvyslanectví a žebralo se. Služebních cest do Moskvy bývala spousta a každý chtěl být na konec
týdne zase doma. A tak se tammuselo chodit i vícekrát, soudružky to tam vše vyřizovaly telefonicky přes všelijaké další
Nataši a tak. Ale nakonec se to většinou vždy nějak podařilo a cesta na pátek do Prahy se zajistila.
Když denní jednání skončilo, zůstávali jsme obvykle ve městě a konal se okruh po obchodech s nářadím. Jeden byl na
ulici Kirova, druhý na Cvetnom bulvare. Tenkrát se dala koupit lacino všelijaká dláta, vrtáky, klíče a podobné věci a vy-
platilo se to i při mizerné kvalitě. Vozil jsem třeba i slušné sekery, což se neobešlo bez velké veselosti celníků. Jenže
taková větší sekera stála kolem rublu, tedy pakatel. Ale i jinak bývala v těch dobách slušná nabídka zboží. Kurz rublu
byl 10 Kč. Kilo zrnkové kávy stálo 4,5 rublu, kilo rozinek 1,6 rublu, deska čaje asi 2 rubly, bývaly laciné datle, fíky, sušené
meruňky a nakonec se třeba dala lacino koupit i bavlněná tkanina. Akorát se muselo vědět, kam na co jít, a to chtělo
určitou zkušenost. Jenže s počtem cest do Moskvy naše zkušenost rostla a nakonec jsme se v Moskvě pohybovali jako
doma.
Po večerech jsme sedávali v hotelu v tom„cholu“, samozřejmě ovšem ne na poradě. Bylo zvykem, že na každý večer
někdo obstaral láhev vodky, a tak se vždy trochu vypilo v přátelském posezení. Ta vodka stávala léta 3 rubly. Pak ji
zdražili na 4 rubly a dali jí název Extra. Zasvěcení znalci Moskvy věděli, že tomu národ říká „eh, kak skučno ruskim
alkogolikam“.
Vodka už nějak k Rusku patří, snad to je i klimatem nebo celou tou povahou strašně rozsáhlé země, kdo ví. Když
potom Gorbačov přišel se zákazy pití, sklidil nelibost a možná to i přispělo k jeho pádu. Při těchto sedánkách jsme
vedli různé řeči často i velezrádného obsahu. Takže si Libor Obruča tu a tam dovolil, když byl v delegaci někdo nový,
ptát se ho, zda půjde na Vycpálka, zda již viděl Vycpálka apod. My jsme ovšem věděli, že tím myslel Lenina a mau-
zoleum. Bylo také zvykem, že nám pořadatelé dávali lístky na různé kulturní programy. Na všelijaké ty estrády jsem
nechodil. Zato jsemale nevynechal žádnou operu, když ji nabízeli. A tak jsemviděl veVelkémdivadle i ve Dvorci sjezdů
v Kremlu některé světové opery v nádherném a perfektním provedení. Nic platno, tohle ti Sověti uměli. Podobně
nádherné bývaly i koncerty v Čajkovského sále. Při operách bývala navíc jakási stará tradice, asi francouzského pů-
vodu, podle které se vždy o velké přestávce v přilehlých místnostech pořádal bufet. Bylo možno dostat chlebíčky
s kaviárem, uzeným lososem a byla k tomu i sklenka šampaňského. Činilo to velice sváteční dojem a pro lidi tam také
návštěva opery svátkem byla. Bývali tam obyčejní lidé, oblečení skrovně, ale slušně a chovali se velmi kultivovaně.
Tahle kultura byla pro ně dost přístupná. Vždyť takový lístek stál třeba i jen rubl nebo dva a to nebylo mnoho. Jed-
nou jsem se šel podívat, co třeba stojí vstupné do pařížské opery. No, to byly horentní cifry, to si obyčejní lidé nemohli
nikdy dovolit. Ať už si o tommyslí kdo chce co chce, sovětská kulturní politika nebyla zlá, ti lidé tam byli i hodně vzdě-
laní a dovedli si vážit kulturních hodnot.
Jednou za pobyt jsme také chodili na večeři do restaurace. Naši lidé často nadávali, že je v ruských restauracích poma-
lá obsluha, že se tam čeká ve frontách apod. Jenže to byla neznalost poměrů. Do restaurace se nechodilo za účelem
rychlé večeře jako třeba u nás. Tam se chodilo spíše jako na jakousi oslavu, posezení s přáteli, prostě na něco, kde čas
nehraje roli. Také se hned při příchodu muselo objednat vše, co kdo chtěl, a obsluha to pak hezky pomalu po částech
přinášela. Velkým problémem bylo dostat vůbec místo. Na to tam býval zase administrátor, který někdy fungoval po