Basic HTML Version
79
Komplexní program vědeckotechnického pokroku členských zemí RVHP
že se tak nějak chovala celá řada vysokých představitelů státu a ovšem i partaje. Snažili se nebrat na vědomí a ne-
slyšet různé alarmující informace o pravém stavu věcí a stavěli se tak, jako by vše, až snad na nějaké maličkosti, bylo
v naprostém pořádku. Koneckonců vůdčí teorie strany přece říkala, že když je moc v rukou dělnické třídy vedené její
avantgardou, komunistickou stranou, postupuje se podle vědeckých poznání, a vše tedy musí být v pořádku. A tak
se z reality přijímaly jen takové části, které tuhle tezi podporovaly, a to ostatní se prostě pomíjelo. Ostatně takovéto
absolutizování správnosti nějaké teorie a víra v její samospasitelnou moc jsou dost časté. Když se třeba dnes prohlašu-
je, že veškeré blaho zařídí volný trh a privatizace, je to podobný nesmysl. Vždyť tyhle kategorie jsou i v těch nejchudších
místech světa a plodí než strašlivou bídu.
Ministr Kubát se samozřejmě chopil i Komplexního programu. Vždyť se tam zdůrazňovala věda a technika podle jeho
gusta. A navíc to šlo shora s mimořádnou politickou podporou a tomu přece bylo nutno vyhovět. Do jaké míry chápal
skutečnost, že se tak honosný program pouze deklaruje a nepodporuje žádnou finanční injekcí, to nevím. Ale začal or-
ganizovat pravidelné porady, kde se situace Komplexního programu v resortu periodicky probírala.
Mně tehdy připadl pochybný úkol na jedné z těchto porad ministrovi vysvětlit, že náš koncern je v neobvyklé situaci
a nemá v SSSR partnera. Poslouchal to s údivem a vůbec nevěděl, jak taková organizace mezi podniky a ministerstvem
v oboru součástek vypadá. Uzavřel to tím, že je to podivné a mrzuté, a kupodivu mi ani moc nenadával. Řekl, že se na
to ministerstvo tedy podívá, a tím to skončilo. Pro mne to byl výsledek nad očekávání dobrý a teprve po chvíli jsem
zjistil pravou příčinu. V té době se totiž plánovala návštěva prvního náměstka v SSSR a hledal se vhodný program.
Tyhle cesty se konaly periodicky a měly sloužit k jakési koordinaci postupu resortů v obou zemích. Jenže ve skutečnos-
ti se tímto způsobem nikdy nic konkrétního nevyřešilo a navíc byl problém, jak vykázat výsledek cesty. Ten byl totiž
zase sledován z úřadu předsednictva vlády a z ÚV KSČ, a tak příslušná cestovní zpráva byla vážnou záležitostí. Nemoh-
lo se tam přece uvést, co se skutečně dělo, totiž že proběhla nějaká prohlídka něčeho, nezávazné povídání a hlavně
vydatné pohoštění. Proto byl ministr možná i rád, že má jeho první náměstek na cestu aspoň bod jednání, které hladce
zvládne a vykáže dobrý výsledek. Jano Goldschmied mne pak ještě vzal stranou a já mu udělal nalejvárnu, aby věděl,
jak to konkrétně s vazbami našeho koncernu na SSSR je a s kým se tam stýkáme. On to vzal všechno vážně a slíbil, že
se to vše teď už jednoduše vyřídí. Jenže pak přijel velice rozpačitý a říkal, že to je složitý případ, že to není jednoduché
a že se ti sovětští partneři nějak kroutili. Nakonec mu prý slíbili věc prověřit a podat zprávu, což byla obvyklá zdvoři-
lostní formulace při zcela neúspěšném jednání. Pro mne z toho plynulo, že se nemusím dále plašit a že mám dokona-
lé alibi. Tak jsem panu Sležkovi, který pořád otravoval, napsal, že jsou informováni soudruh ministr i první náměstek
a že je problém na úrovni ministerstva, a ať tedy neotravuje mne. On pak skutečně ztichl, a poněvadž sovětská strana
mlčela, nedělali jsme si starosti a věnovali se jiným problémům, kterých nikdy nebylo málo. Život šel dál i bez Kom-
plexního programu.
Jenže ono se přece jen něco dělo. Možná měla nějaký účinek intervence prvního náměstka, možná byl nějaký jiný im-
puls, kdož ví. V té době bylo svoláno řádné zasedání sekce součástek Byra pro elektronickou součástkovou základnu
Mezivládní komise pro výpočetní techniku, kde jsem byl za ČSSR představitelem. Byl to spolek, který v podstatě kon-
kuroval osmé sekci Komise elektrotechnického průmyslu RVHP. Stále se sestavovaly a upravovaly seznamy, tzv. unifi-
kované součástkové základy pro počítače, a byla snaha veškeré potřebné položky prosadit do vývojů v jednotlivých
zúčastněných zemích. Vše to byla převážně jen teorie a neplynuly z toho žádné věcné závazky, poněvadž obchodní
stránka věci neexistovala. Ale shora byla tahle iniciativa hodnocena dobře, vždyť to byla důležitá koncepční práce, po
které se pořád volalo. V naší sekci součástek se po několika jednáních ustálila celkem dobrá společnost rozumných
lidí, znali jsme se a určitě bylo přínosem získat informace o tom, co se v které zemi v oboru děje a co je nového. I ti
sovětští představitelé byli dobří hoši. Oni na tyhle vyšší úrovně v SSSR nominovali skutečně vzdělané a schopné lidi.
Jenže v té době už to v SSSR nebylo moc slavné a ti jejich hoši měli starost i o to, aby dobře nakoupili. To už zoufale
sháněli i vodku, která v SSSR byla najednou úzkým profilem. Tenkrát patřilo k dobrému tónu brát s sebou, při cestách
do SSSR, nějakou tu láhev pro známé. Říkalo se tomu vozit dříví do lesa. Jednání sekce se postupně konala v různých
zemích, a poněvadž šlo o hodně vysokou úroveň, bylo jednání i na Kubě. Vždy se něco dohodlo, pořídil se naditý pro-
tokol, který ovšem pak už asi nikdo nečetl, a dohodlo se další zasedání. Tahle agenda se vcelku vžila a brali jsme to
jako část jakéhosi rituálu, který prostě patřil k době a proti kterému nemělo smysl něco podnikat. Koneckonců, vyjet
si někam za hranice, vcelku nekonfliktně tam jednat, koupit si popřípadě nějakou tu drobnost z ušetřených diet, to
v těch dobách zmatků a nerváků bylo vítanou změnou. Bylo to rozhodně lepší než fasovat víceméně nesmyslné úkoly
doma a snažit se o řešení něčeho, co vůbec nebylo možné.