Basic HTML Version
36
Výrobní program – elektronky, obrazovky
se dovážely velmi draze balené. Každý panel byl hermeticky uzavřen ve„stříbrném“ pytli. Hliníková fólie oboustranně
krytá polyethylenovou fólií a k tomu pytlík silikagelu. Čtyři panely ležely na 12 mm překližkové desce. Stojka překliž-
kových desek ležela na silné překližce, a ta na pěnovém polyethylenu. Vše mimo evidenci – počítaly se jen panely. Tak
se tyto materiály staly zajímavým prodejním černým artiklem.
Zima 1982/1983 byla tuhá. Z oravského závodu přišla jobovka. U obrazovek začaly odpadávat vychylovací jednotky.
Hrůza. Technologie spočívala v přilepení plastové základny tavnou pryskyřicí a na základnu se upevnila cívka. Zá-
kladna odpadávala. Pryskyřice na skle nedržela. Jel jsem do polského závodu, kde barevku s RCA specialisty rozjíždě-
li. Zjistili jsme, že Toshiba vynechala v postupu lepení silikonovým tmelem. Tošibáci přijeli a chtěli to hodit na nás. Ne-
dali jsme se a závěr byl: „Toshiba nepřipustí chybu, ale ztrátu dvanácti milionů vám uhradí v sadách gratis.“ Tady jsme
pochopili, že i oni jsou jen lidé a mohou se mýlit.
Damoklův meč„zavření za sabotáž“ nad námi visel po celou dobu. Schylovalo se k jaru 1985, kdy se do nové superhaly
stěhovaly stroje. Byly to jednak tři linky na výrobu stínítek, zatavovací karusel s laserovým zaměřováním (to bylo u nás
novum), yamy na nastavení komponentů vychylovací jednotky a několik drobnějších zařízení od Toshiby. Přicházela
zařízení z českých továren. Pece z Realistiku Karlovy Vary, čerpací dráhy z Opočna, metalizáky z Elstroj Praha, ze Strojí-
ren z Rožnova dopravníkový systém – patnáct kilometrů jednodráhových a vícedráhových dopravníků se speciálními
závěsy pro dané operace. Byla to hektická doba. Amůžu říci, že v Evropě jsme v té doběměli opravdumoderní továrnu.
Ovšem až na to, že se neuvažovalo omechanizaci manipulace s obrazovkami. Dělníky zase čekaly desítky tun přenese-
ných v rukách. Souběžně s instalací strojů do M12 se dokončovaly návazné akce. Obrazovkárna potřebuje až patnáct
kubíků vody za minutu. To rožnovská Bečva nedá. Musel se vybudovat z Valašského Meziříčí přivaděč ze vsetínské
Bečvy. Voda se po použití musí vyčistit. Vybudovala se čistička pro celou Teslu. Pracuje dodnes. Voda se musela upra-
vit. Většina vody v technologii je třeba v kvalitě „demineralizovaná“ – byla vybudována velká stanice úpravy vody.
Celá řada operací vyžadovala klimatizaci, některé operace vypouštěly výbušné výpary. Celá budova měla „energetic-
ké patro“, kde se řídily klimatizace, odsávání, větrání. Byla to v té době a za podmínek socialistického řízení opravdu
grandiózní akce. A byla sledována Tondou Mestekem, vládním zmocněncem, Ing. Ferfeckým a ministrem Kubátem. Ti,
co tam měli pracovat, se s vývojáři prokousávali pěti metráky dokumentace. Někteří odjeli na zaškolení do Japonska.
První cesta v roce 1978 byla„úlitbou bohům“. Jeli šéfové neznalí technologie ani jazyků. Ale v roce 1979 a 1981 tam už
jeli ti „tažní“. I když tam s nimi byl vždy jeden, co ostatní hlídal. Taková byla doba. Zaškolování u Toshiby bylo perfekt-
ně do detailů propracováno a umožnilo nám vlastní rozběh s minimální asistencí tošibáků. Trvalo šest týdnů. Tak jsme
se trochu seznámili i s jejich životem. A byl to dosti skromný život, co jsme viděli. K jídlu rýže, trochu mořských potvor
a hlavně zelenina. V těch letech evropský chleba neznali. Jen americký„molitan“. Vzhledem, konzistencí a chutí se mu
podobal. Z domu jsme si každý vezli bochník a jedli jsme ho jako pochoutku. Snažil jsem se přijít na to, v čem tkví pod-
stata úspěchu. Cítil jsem, že spočívá nejen v příslovečné pracovitosti, ale i ve vztahu k firmě. Oni cítili, že jsou tošibáci,
a tak pracovali, jako by to byla skutečně jejich továrna. Tak jsme se po návratu domů snažili (a myslím, že se to zdaři-
lo) vytvořit vztah k továrně. Barevňáci byl pojem. Snažili jsme se zavést jejich metody zvýšení iniciativy. A po špatných
zkušenostech z černobílé jsme tvrdě zakazovali sebemenší poklesky s alkoholem. Jistý problém byl nedostatek dělní-
ků. Ono dělat na tři směny a zvedat třináctikilový panel stínítka nebo i dvacet pět kilogramů těžkou obrazovku – tedy
dvacet až třicet tun za směnu! – není nic příjemného. Tak k nám nastoupili Vietnamci a hlavně Poláci z varšavského zá-
vodu na obrazovky. Jejich továrna spíš nejela, než jela. Ti byli pracovití, disciplinovaní a šikovní. Vedli je technici, kteří
se tak seznámili s technologií Toshiba zadarmo! Technologii černých proužků jsme v Evropě zvládli první. Jejich licen-
ce (v Polsku RCA) nebyla tak moderní jako naše, ale jejich projekt byl promyšlenější. Poláci byli aktivní i jinak. Vozili sem
věci, které náš socialistický trh neměl. Bundy a popsaná trička byly dobrý artikl. Řada z nich byli fešáci a měli úspěch
u děvčat. Někdy to bylo s problémy. Pamatuji na případ, kdy jeden dováděl s ženskou v mezipatře, až prorazili strop
a spadli z pěti metrů na vozík s obrazovkami. Obrazovky přežily, oni taky a díra se musela urychleně spravit. Aby neby-
ly řeči. Sklárna byla v Polsku součástí obrazovkárny. Kdežto u nás sklárnu řešilo jiné ministerstvo a patnáct kilometrů
od obrazovkárny. Vznikly zbytečné ztráty transportem a hlavně – oni se na díly dívali ze sklářského pohledu – ne z„ob-
razovkářského“. Mnozí si pamatují na problém„optického neklidu“. V oblasti rohu se obraz třepal. Byla řada problémů
typicky socialistických. Tvrdé přesvědčování typu: „Je to podle předepsané dokumentace, tedy O. K.“, nás nějaké dolíč-
ky na povrchu stínítka nebo ten neklidmoc nezajímají. Ale nakonec jsme se vždy domluvili. Měli jsme totiž pro srovná-
ní japonské panely. Ať jsou ty vaše stejně kvalitní! Náklady ve sklárně byly přes dvě miliardy korun československých!
V té době nepředstavitelná suma. Barevka v Tesle i s těmi všemi akcemi stála méně než polovinu.
Výrobu železných komponentů – stínění, neimplozní rám, rám na masku – bylo rozhodnuto předat do JZD, do jejich
přidružených výrob. To se osvědčilo. Jezeďáci si práce vážili. Klapalo to. Pro výrobu I. etapy a dílů nakupovaných z Ja-