Basic HTML Version
144
1968 – 1989 Tesla očima jednoho ze zaměstnanců
Ve výrobě čipů byla situace ještě mnohem složitější, protože s rostoucí hustotou integrace bylo nutné používat kvalit-
nější materiály a zejména technologická zařízení, která by byla schopná dosáhnout požadované reprodukovatelnosti
a homogenity procesů. Díky zdatnosti vývojových pracovníků se dařilo sestavovat stále složitější experimentální zaří-
zení a porozumět velmi složitým fyzikálně chemickým procesům – od těchto poznatků byla ovšem velmi daleká cesta
k ekonomické a kvalitní výrobě. Tuto skutečnost si mnoho let nechtěli připustit ani technici ve vývoji, ale zejména řídicí
pracovníci, kteří snad i přestali tušit souvislosti nutných podmínek pro polovodičovou výrobu.
Příkladem, jak strnulá byla metodika řízení bez snahy hledat skutečné příčiny problémů, byl letitý problém čisté, de-
mineralizované vody. Čistá, ale opravdu čistá demineralizovaná voda je klíčovým médiem při výrobě čipů integrova-
ných obvodů. Téměř každoročně se kvalita této vody z centrálního zdroje zhoršila příchodem jara či nejpozději léta.
Ve vodě se objevily bakterie a procesy výroby čipů kolabovaly. Příčinou byla v důsledku nedokonalého projektu a li-
mitovaných investic nedokonalá technologie, která umožňovala růst bakterií. Problém se řešil částečnými výměnami
tzv. směsných loží, které byly nákladné a navíc se nedůsledně prováděla jejich regenerace. Důsledkem pak byl cyk-
lický dramatický pokles výtěžností a neplnění úkolu nejsvětějšího, tedy plánu. Polovodičová výroba v Tesle Rožnov
na počátku 80. let procházela mírnými inovacemi technologií i dalším rozšiřováním výrobního sortimentu. Veškeré
dění však bylo poznamenáno určitým soupeřením mezi výzkumem a vývojem, experimentálním provozem a výro-
bou. Tato poměrně složitá organizace byla výsledkem osobních postojů (myslím však spíše soubojů) vedoucích pra-
covníků, sporů o úroveň technologického vybavení a zřejmě také nejasné definice skutečných potřeb socialistické-
ho trhu a posouzení reálných možností továrny. Rozdílná technologická vybavenost pracovišť vývoje a výroby byla
zdrojem věčných sporů o dosahované výsledky a neustálé úpravy technologických postupů, které mohly být prová-
děny pouze na základě složitého změnového řízení. Standardizace procesů byla jen nesplnitelným přáním, a výroba
tak zápasila s desítkami tzv. odchylek výrobních postupů a vyznat se v takto komplikovaném postupu bylo doslova
„šamanské“ umění. Snaha o řízení výroby byla podpořena zaváděnímvýpočetní techniky, která však plnila spíše dispe-
čerské úkoly, a časová odezva počítačových výstupů byla pomalejší než průběh vlastní výroby. Oblíbeným tématem
porad pak byly odhady a prognózy výtěžností výrobních sad, kdy jen zřídka bylo dosahováno očekávaných či lepších
výsledků oproti plánovaným. Přes vybudování nové výrobní linky na výrobu čipů v objektu V15 (objekt V15 byl pů-
vodně určen jako hala pro centrální údržbu a teprve v průběhu výstavby byl změněn účel jejího využití) byla situace
na počátku 80. let natolik kritická, že se muselo značné množství obvodů – čipů dovážet z PLR – UNITRA-CEMI, která
měla obdobnou sortimentní skladbu výroby, navíc založenou na nakoupené licenci. Situaci s dovozem zkomplikovala
napjatá politická situace v Polsku, vyhlášení výjimečného stavu a tím i složité vyřizování služebních cest. Původ-
ně se cesta zajišťovala prostřednictvím PZO Kovo, ale to bylo časově náročné a nešly tak řešit operativní potřeby.
Nakonec se jezdilo pod pláštíkem VTS (Vědeckotechnická společnost), kdy na cestu a den připadalo v dietách 200
zlotých (tehdy necelých 100 Kčs) + úhrada cestovních nákladů. Nejdříve se cestovalo autem a SC se vypisovala jako
cesta na Slovensko, protože soukromými auty se na SC do ciziny, byť spřátelené, nesmělo. Navíc bylo nutno sehnat
levné ubytování, protože na úhradu dle pravidel VTS nebyl nárok, a tak cestovatel – kurýr vlastně na to dobrodružství
ještě musel přispívat ze svého a doma byl předmětem závisti, neb si jezdil do ciziny. Pravda, v Polsku mnoho atraktiv-
ního zboží nebylo a po vyhlášení výjimečného stavu zely obchody prázdnotou, ale byly zde například k dostání gra-
mofonové desky, které u nás byly zcela nedostupné – od klasického jazzu až po rockové skupiny, a to za ceny velmi
atraktivní. Vyhlášení výjimečného stavu zasadilo i tomuto obchodování téměř smrtelnou ránu. Jediný ochotný kurýr
byl osobou„na indexu od roku 68“, a tak jsem dostal od ředitele doporučení, ať se postarám sám, on mi to řešit nebu-
de. Zde musím poznamenat, že to bylo poprvé, kdy jsem si uvědomil, že nelze vystačit s tím, že se budu schovávat za
obecně platná pravidla a nařízení, že i nadále bude na mně se rozhodnout, co vlastně mohu a co je riskantní i pro mé
nadřízené. Cestování oproti výše popsanému postupu jsem poněkud zjednodušil. Pozdě v noci jsem osobním autem
vyjel do Ostravy, zaparkoval u nádraží, vyndal z auta baterii, dal ji do úschovny a nastoupil do expresu Polonia jedou-
cího z Prahy. Zvláštností tohoto vlaku bylo, že jízdenky šlo nakoupit pouze přes Čedok v Praze, a to na objednávku.
V Ostravě sice vlak zastavil, ale byl zamčený a průvodčí nevěděl, zda má někdo přistoupit, či nikoliv, nicméně zuřivé-
mu kopání a mlácení neodolal, otevřel dveře a z vlaku už jsem se vyhodit nedal. Dle přepravních předpisů mi mohl
prodat jízdenku ve vlaku, a protože vlak jezdil liduprázdný, vždy se nechal ukecat. Před šestou ráno jsem byl ve Var-
šavě, tramvají dojel na předměstí do fabriky a během dopoledne byl připraven balík s čipy v hodnotě vždy tak okolo
2 mil. rublů, tedy asi 20 mil. korun. Dopoledne jsme s obchodním náměstkem vedli řeči, pili herbatku (čaj), přítomným
zaměstnancům jsem rozdal drobné dárky (opravdová čokoláda, mandarinky, Vysočina). Po obědě v kantýně (obvyk-
le bigos nebo nějaké zelné placky, a to ještě s protekcí!) jsem se vrátil do centra Varšavy, balík drze dal do úschovny
na nádraží a dobu do odjezdu vlaku – v deset večer – přečkal v kinech, kde se vzdor režimu a situaci hrály americké
filmy, většinou s polskými titulky, a tak jsem se mohl současně zdokonalovat ve dvou jazycích. V Karviné – Petrovicích